Víte, kdo byli úplně první zahrádkáři? No přece Adam a Eva v Rajské zahradě Eden. Ale pro jejich neposlušnost je Bůh z Ráje vyhnal a poručil jim, aby v potu tváře začali obdělávat Zemi, kterou jim svěřil.
A tím tak pro Adama s Evou skončilo sladké období nicnedělání a milostných procházek po zahradách Ráje a začalo skutečné obdělávání půdy (s ohnutými zády a v potu tváře) a to pravé zahradničení.
Od těch pradávných časů je v některých z nás
“zakořeněno” tak silné pouto k půdě a k přírodě vůbec. Stali jsme se také tělem i duší zahrádkáři. Baví nás pozorovat, jak z maličkých semínek, těch podivuhodných suchých a tvrdých zrnek, začíná klíčit život. A kolik je v něm rozmanitosti! Jak se nepoddajná země plná plevele pod našimi rukama kousek po kousku proměňuje v úrodnou, krásnými plody a barvami překypující zahradou. Se zarputilostí sobě vlastní vytrvale vyrýváme a kousek po kousku vlastními prsty vydloubáváme kořeny plevele, odsuzujeme k záhubě a ničíme otravné škůdce, všecky ty věčné
“ďáblovy” nástrahy pro spokojenou duši zahrádkáře.
My se však nikdy nevzdáme!! O ten náš svěřený kousek země se postaráme vždy pečlivě a s láskou a plody naší píle nám vykouzlí úsměv na rtech a také ty nejlepší chutě na talíři 🙂